Nejstarší dějiny
Před Kyjevskou Rusí se na ukrajinském území pohybovaly různé kmeny. Mezi nejstarší patří Simeriáni, kteří přišli ve 12. století před Kristem. Během stěhování národů se přes ukrajinské území přelili také Skythové, Samaritáni, Ostrogóti a Hunové. Slovani, jejichž pravlast se nachází mezi Odrou a Vislou na území dnešního Polska, nebyli stěhováním národů nijak vyrušeni. V 7. století před Kristem zakládali staří Řekové městské státy na pobřeží Černého moře. Mimo jiné založili také Chersonésos, jehož ruiny se nachází u Sevastopolu a byly v roce 2007 byly zvoleny jedním ze Sedmi divů Ukrajiny.
Kyjevská Rus
Skandinávci, konkrétně Varjagové, se pohybovali a usazovali v oblastech na jih od Baltského moře již od 6. století našeho letopočtu. V roce 878 se král Olegvydal na jih od Novgorodu, který ležel kousek od dnešního Petrohradu, dorazil do Kyjeva a prohlásil se jeho vládcem. Město Kyjev leželo velmi šikovně na řece Dněpr, mezi Novgorodem a Konstantinopolí (dnešní Istanbul). Prosperita Kyjevské Rusi se z velké části odvíjela od kvetoucího obchodu na řece Dněpru. Kyjevská Rus se v době své největší prosperity za knížete Vladimíra (Volodymyra) Velikého rozkládala mezi Dunají a Volhou až k Baltskému moři. Kyjevská Rus ale nesahala až k Černému moři, protože zhruba polovinu jižní části dnešní Ukrajiny obývali bojovní Pečeněhové. Zejména severní část Kyjevské Rusi tedy neměla k dispozici prvotřídní černozemě na jihu dnešní Ukrajiny, a tak byli obyvatelé Kyjevské Rusi závislí více na lovu než na zemědělství. V roce 989 se Vladimír Veliký oženil s dcerou byzantské císařovny a přijal pravoslavné křesťanství.
Za další vrcholná období Kyjevské Rusi můžeme považovat vlády Jaroslava Moudrého a Vladimíra II.. Po smrti Vladimíra II. v roce 1125 se ale Kyjevská Rus začala rozpadat na jednotlivá knížectví. Zpočátku jich bylo 15, ve 14. století dokonce 250. Jednotlivá knížectví nebyla schopná se sjednotit, ani když je začali napadat mongolští nájezdníci. Za konec Kyjevské Rusi je považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován jedním z knížat. V roce 1240 dobyl Čingischánův vnuk Batu Kyjev a došlo k definitivnímu rozpadu Kyjevské Rusi. Celá východní část dnešní Ukrajiny se tímto dostala pod vliv Zlaté hordy.
Ukrajina součástí Sovětského svazu
Ukrajina se účastnila založení Sovětského svazu v roce 1922. Po Rusku byla v Sovětském svazu druhou největší a nejmocnější republikou, což ji bohužel nijak neochránilo od stalinských čistek a represí. V letech 1932–33 došlo na Ukrajině k obrovskému hladomoru, při kterém zemřely vinou kolektivizace miliony etnických Ukrajinců. Počty obětí nejsou přesně známé, odhady hovoří o dvou až deseti milionech obyvatel. Ukrajinci hladomor dokonce považují za větší genocidu než vyvražďování Židů během druhé světové války. Během rozsáhlých čistek v letech 1937 – 39 byl popraven milion obyvatel Sovětského svazu a 3 až 12 milionů bylo posláno do pracovních táborů, z nichž mnozí byli Ukrajinci.
Hladomor (ukrajinsky Голодомор)
Kolektivizace, nařízená Sovětským svazem začala v roce 1929. Na konci roku 1931 bylo zkolektivizováno okolo 70 % orné půdy. Kulaci, kteří byli proti kolektivizaci, byli deportováni do Sovětského svazu. Označení kulak se používalo nejen jako označení pro majetného sedláka, ale i pro kohokoli, kdo se stavěl proti kolektivizaci. V letech 1932 a 1933, tedy v dobách největšího hladomoru, se sklidilo mnohem méně úrody než v letech před kolektivizací. I přesto do Sovětského svazu putovaly vlaky plné obilí a dalších zemědělských plodin vypěstovaných na ukrajinském území.
2. světová válka
2. světová válka na Ukrajině bylo pro zemi velmi kruté a krvavé období. Během války přišlo o život okolo šesti milionu obyvatel Ukrajiny, z toho 2,5 milionu Židů. Mnoho měst a vesnic bylo totálně zničeno. V roce 1939 zabral Sovětský svaz polskou Ukrajinu a v roce 1941 napadli nacisté Sovětský svaz. Ukrajina byla od té doby zhruba dva roky pod nadvládou Třetí říše. Většina Ukrajinců bojovala v Rudé armádě po boku Sovětského svazu. Někteří Ukrajinci, zejména na západě země považovali Němce za osvoboditele od Stalinovy krutovlády. Jiní partyzáni bojovali zároveň proti Německu i Sovětskému svazu. To bylo příčinou tak vysokých ztrát na životech stejně jako to, že nacisté se na východě chovali mnohem krutěji než na západě. Po druhé světové válce si Sovětský svaz ponechal území, které sebral Polsku v roce 1939 a také Podkarpatskou Rus. O 2. světové válce na Ukrajině se můžete více dozvědět v Muzeu velké vlastenecké války v Kyjevě.
Nová vlna nacionalismu
Někteří Ukrajinci považují za další válku po 2. světové válce výbuch Černobylu. Není divu, první stručné oznámení Kremlu o výbuchu bylo učiněno až dva dny po katastrofě, a to navíc jen díky nátlaku Švédska, které na svém území po výbuchu zaznamenalo neobvyklé hodnoty radioaktivity. Ukrajinci zpočátku nevěděli, co se děje a výbuch Černobylu považovali za útok ze Sovětského svazu. Černobylská katastrofa tedy jen pomohla rozdmýchat nespokojenost se sovětskou nadvládou. V roce 1988 vypukly demonstrace ve Lvově, metropoli západní Ukrajiny. Církev Uniátů, kterou v roce 1946 zakázal Stalin, se vynořila z ilegality a začala lobbovat za nezávislost Ukrajiny. V roce 1990 se demonstrace přesunuly také do Kyjeva.
Nezávislost
Nezávislost Ukrajiny byla vyhlášena v roce 1991. Z té doby pochází i slavný výrok mluvčího Ukrajinského parlamentu (Verchovna Rada) Stanyslava Hurenka, který se svěřil deníku Economist: „Dnes budeme hlasovat pro ukrajinskou nezávislost, protože jestli nebudeme, tak jsme v prdeli.“ V referendu se poté pro ukrajinskou nezávislost vyslovilo 84 % Ukrajinců. Bývalý předseda Ukrajinské komunistické strany Leonid Kravčuk byl zvolen prezidentem. Kravčukova vláda ale byla donucena rezignovat v roce 1992 kvůli ekonomické krizi. Novým prezidentem se stal Leonid Kučma, který v úřadu prezidenta strávil od roku 1994 deset let. V dobách Sovětského svazu byl Kučma generální ředitel firmy v Dněpropetrovsku, která se zabývala konstrukcí balistických raket, schopných nést jaderné hlavice.
V roce 2000 byl zavražděn novinář Grygorij Gongadze a zároveň byla nalezena nahrávka, na které hlas podobný Kučmovi říká, že by se s Gongadzem mělo něco udělat. I přes obrovské protesty Kučma odmítl rezignovat a v úřadě zůstal až do roku 2004. Vyšetřování ohledně vraždy bylo zastaveno. Během Kučmova prezidentství se ekonomická situace postupně zlepšila. Inflace se z 10 000 % v roce 1993 snížila na 5,4 % v roce 2004. Velké zásluhy na tom ale měl ukrajinský premiér v letech 1999–2001 Viktor Juščenko. Po Oranžové revoluci v roce 2005 se Viktor Juščenko díky protestům Ukrajinců proti zmanipulovaným volbám stal ukrajinským prezidentem. V součastnosti probíhají na Ukrajině volby, kdy už te´d je jasné, že Viktor Juščenko už znovu nebude prezidentem. O post bojují Viktor Janukovyč a Julije Tymošenková.
JUŠČENKO - SOUČASNÝ PREZIDENT
